Borneo

Dnes nás dobrodružství zavedlo na Malajsijskou část třetího největšího ostrova světa – Borneo!

24-hodinová cesta ze zmrzlé Prahy končila v rozpáleném Kuala Lumpur, kde jsme se ocitli v úplně jiném světě. Touhle dobou bylo v České Republice něco kolem -15°C a v Malajsii krásných +35°C, věřte, že rozdíl 50°C pocítíte a taky se z něj možná poserete! 😀

Město Kuala Lumpur bylo lemováno tisícem vůní a zároveň tisícem smradů, čichové buňky fungovaly na plné obrátky.
Plán byl jednoduchej, použít navigaci, doklapkat na recepci hotelu, tam si odložit věci a navštívit místní žrádelny…realita byla ovšem trochu tvrdší a zjistili jsme, že nemáme navigaci.
SHIT GOT REAL
Takže jediná navigace kterou máme je v mojí děravé hlavě, což výhra určitě není…za 4 hodiny jsme došli do 1,5km vzdáleného hotelu a prochodili půl Kuala Lumpůru.
Ubytujem se a první zastávka vedla do místní jídelny, kde proběhla ochutnávka zdejší kuchyně, seznámení s kulturou a zvyky, vidličky tu neměli a tak jsme odkoukali styl jezení od místních…ideální příležitost vyzkoušet, jestli očkování proti žloutence a břišnímu tyfu funguje jak má.
Takticky jsme ochutnali od všeho trošku a jedli jen rukama, špinavýma rukama! Aby si organizmus zvykl na místní jídlo a vodu, dokud jsme ještě byli v civilizaci, což se o den později ukázalo jako geniální nápad a do nemocnice jsme to měli opravdu kousek…zdejší nemocnice jsou perfektně vybavené a doktoři hovoří plynně anglicky a přesně ví, co na dosránky z Evropy funguje… do hodiny jsme byli venku i s pytlíčkem zázračných léků, které zabraly fakt rychle (do půl hodiny).
Co až tak dobře nefunguje je cestovní pojištění do zahraničí od nejmenované pojišťovny (Generali pojišťovna) – ve zkratce, telefonát na jejich linku, kde to zvedla slovensky hovořící pohádková bytost…borec nebyl schopnej si za 10 minut napsat číslo pojištěnce…full retard…cena hovoru na Generali linku 760Kč, cena zákroku v nemocnici a pytel prášků, za kterej by se nemusela stydět žádná smažka 60Kč…poučení pro příště.

V tuto chvíli nám nic nebránilo opustit Kuala Lumpur, nasednout na letadlo a pomalu plachtit do maličkého státu Brunej. Po přistání jsme se dozvěděli, že zde panuje jedna z nejtvrdších prohibic, za kterou se chodí i sedět! Bylo jasné, kde si přihneme z našich zásob slivovice, ano hádáte správně, ještě na letišti.

Před letištěm jsme hledali taxi, které nás odveze do města Limbang, řekli nám, že je to za hranicemi státu a tam nikdo nejezdí, maximálně nás vyhodí kousek od hranic. A tak se stalo, že hranice mezi státem Brunej a Malajsií jsme překročili pěšky. Dojdeme na místo za hranicemi, kde prý probíhají největší chlastačky v okolí (Brunejci jezdí pár set metrů za hranice, kde na ně nedosáhne dlouhá ruka prohibice, vykropí si kedlubny a s trojkou v žíle se vrací zase zpátky).

Poslední pán, kterému dělá problém artikulace i rovnováha a ještě je fest nachcancej mi vysvětluje, že párty skončila, už tu nikdo nezbyl a nikdo odtud nejezdí, ale zkusí zavolat kamarádovi a ten nás možná odveze. Po delším čekání se ráčil dostavit týpek v rozhrkaném Jeepu a ve stejném stavu, jako jeho kamarád. Po smlouvání usedáme na zadní sedadla (v pěti lidech) a dva opilí pánové se pěkně rozvalují vepředu, nadvládu přebírá naprostá anarchie 😀

Cca 45 minut jízdy a jsme v Limbangu, rozlámaní, pomačkaní, ale živí! Už nám zbývá najít jen pana Lima. Hledat budovu podle čísla popisného nemá význam, protože číslo popisné neznáme a nemáme ani GPS pozici a tak jsme se ptali, kde najdeme pana Lima, anglicky moc neuměli a tak nás posílali z jednoho konce města na druhý. Ale pět bělásků ve vesnici na okraji džungle  vzbudí dost pozornosti, takže jsme si sedli do místní žrádelny, objednali si jídlo a sledovali ruch ve městě.
S plným báchorem jsme šli opět hledat, ale do hodinky si pan Lim našel nás! Energický chlápek nám říká, že nás už nějakou dobu očekává a tak nás šel hledat, od místních se totiž doslechl, že se tu na něj někdo vyptává…

Ubytoval nás v cestovatelském doupěti a tady zjišťujeme, že jsme ztratili tašku s veškerými léky, repelenty, opalovacími krémy, moskytiéry a další potřebně věci. Přemýšlíme, kde jsme tašku mohli ztratit a napadlo nás jen jediné místo, tam kde probíhají největší alkoholické párty (Kuala Lura). Poprosíme Lima jestli tam jednoho z nás nehodí… taška tu je a nic se neztratilo!!! Cestou zpátky se ještě zastavují doma, kde mu ukazuje zahradu, plody co pěstují a jak se tady bydlí a žije.

Konečně se vrací a my si můžeme oddychnout. S nocí přišel první mohutný liják, který zněl jako projíždějící vlak. Během pár minut dírami ve střeše začne na několika místech prosakovat, později již protékat voda. Pár kýblů, co jsou v pokoji situaci nezachrání a tak trošku nejistě usínáme znova. Ani se nedivím tomu, proč bylo napsáno o cestě po stopách lovců lebek toto: Pokud nemáte rádi pocení, blátivé cesty, vlhkost, lapání po dechu, pijavice, pavouky a úpaly od slunce, není tohle cesta pro vás a jděte prosím na relaxační túry. Cestu jsme tedy vybrali správně! 😀

Druhý den ráno o dírách ve střeše informujeme Lima, a ten s klidným hlasem velmi suše odpoví : It´s okey.

Nabírá nás do auta a vyrážíme na cestu. Docela dlouho jedeme džunglí, terénní auto má s cestou solidní problémy a občas musíme vystoupit, aby se auto mohlo dostat na druhou stranu přes řeku, do kopce, nebo přes obrovskou louži bláta. Dojedeme k domovu místních obyvatel – Longhouse, zde se seznamujeme s naším průvodcem Rungurem, metr pade vysokej domorodec a zároveň je to i potomek lovců lebek a nějakou tu zaprášenou lebku by ještě na půdě našel, z dob, kdy byl jeho děda ještě ve formě…očima si nás prohlíží a poměřuje, z koho bude lepší rohožka, batoh nebo záclona na hajzl. Rungur si bere mačetu, pušku a vyrážíme! Napřed pár hodin plujeme na longboatu a potom už vystupujeme ve skutečné džungli.

Zvuky jsou bizarní, mix cirkulárky, rumba koulí a podivného kvičení. Přivazujeme longboat ke stromu, vynášíme věci a najednou se to stalo! Kamaráda polkla džungle…polkla, ale hned zase vrátila! Jeho první kroky na promáčené a kluzké zemi nebyly jisté a tak ihned skončil na zádech, tento pád doprovázel výkřik, jako když predátor zabije svou oběť, nádherný divadlo! 😀 Všichni jsme se od srdce smáli, jen Rungur si nechal kamenný výraz, ale když nás viděl, neubránil se pohledům a začal se smát taky.

Tahle situace se opakovala ještě čtyřikrát – tentokrát už bez zvukového doprovodu predátora, ale když se pytel hoven rozmázne o zem, uslyšíte to! Čvachtnutí bahna, výdech způsobný nárazem o zem a osoba ležící na zádech, jako brouk když se převalí na krovky… opět se do okolí rozléhá smích a řeči o tom, že už víme, koho džungle nepřijala. Rungur si určitě v duchu říkal, že většího blba neviděl 😀

Po pár kilometrech hustou vegetací jsme promáčení na kost a plní pijavic! Zastavujeme a pracně všechny pijavice hledáme a zabíjíme, je to v pohodě, zapila se jen jediná.

Co až tak v pohodě není je fakt, že nám někdo chybí… nahlas se smějeme tomu, že jsme úplní dementi, letíme přes půl světa do džungle, kam nikdo normální nechodí, vezmeme si průvodce a toho v džungli ztratíme 😀 Podle smíchu si nás Rungur najde, diví se, že víme kam jít a nebojíme se, takovej materiál ještě neviděl!


Ze srandy prohazujeme, že s náma nemusel vůbec chodit, když šmatlá kilometr za náma. Tentokrát ho neztrácíme a v pohodě dojdeme do kempu. Kemp je hned vedle řeky ve které se až do noci koupeme, potom posedáváme venku a zahříváme se slivovicí, jakmile klesne teplota pod 30°C místní se balí do spacáků. Jasnej signál vyslat Rungurovi slivovici aby se taky trošku zahřál… přičuchl, ochutnal a málem ho to zabilo.
Ještě pár návštěv a zvykne si na moravskou medicínu.
Usínáme na dřevěných prknech, nad hlavou moskytiéra a z pralesa se line obrovský řev. Všichni noční predátoři se probouzí a začíná to pravé rodeo – vůbec se nedá spát. Začíná být i docela zima a tak si oblékáme vše, co máme…bohužel nemáme nic a tak si nohy soukáme do batohů, abychom se trochu zahřáli. Ráno nevyspalí vstáváme a připravujeme se na cestu.
Rungur ráno ze srandy prohazuje, že s náma nejde, že naše orientační schopnosti jsou víc než v pohodě a že řeka, kde nás bude čekat loď je 10km daleko a zvládneme to sami. Ukazuje prstem do pralesa, směje se a říká, jděte tímhle směrem. Směju se taky, protože vím, že si srandu nedělá a těším se na to, jak ostatní budou čumět, že na nás fakt sere 😀 Loučíme se a s hlasitým smíchem odchází.
A tak se stalo, že banda pěti trotlů se bez zbraně a bez průvodce vydává do neznáma, po cestě nacházíme žáby ve tvaru i barvě listí, perfektní maskování! Dále banánovníky, stromy ze kterých dostávají jed na otrávené šipky, skálu ve tvaru lebky a další zajímavosti. Najednou stojíme u řeky, ale nikde nikdo…po pár minutách slyšíme v dáli zvuk motoru a za nedlouho připlouvá longboat a my se po vodě vydáváme za dalším dobrodružstvím do Gunung Mulu NP! Bez mobilu, sms, mailu, smluv a dalších vymožeností, zde skvěle funguje domluva pouze na základě podání ruky a když někomu z místních řeknete, že za týden v tu a tu hodinu budete čekat tam a tam, tak se na ně můžete spolehnout!

Národní park Gunung Mulu Oblast plná jeskyní a největšího jeskynního dómu na světě Sarawak Chamber s rozměry 700x400x70 metrů, fakt velký…pak je tu spousta menších jeskyní a gigantickej systém propojených jeskyní. Z těchto jeskyní , (hlavně z Deer cave) každý večer vylétá asi 3 miliony netopýrů, aby ulovili všechen hmyz v okolí, tomuhle úkazu se říká „Bat exodus“ impozantní podívaná která trošku připomíná na naše podmínky nálety špačků na vinice.

Gunung Mulu nabízí spoustu dalších dobrodružství jako jsou například Canopy walkway, procházky v korunách stromů na provazových mostech, výlety na lodích, tisíce druhů živočichů a rostlin, noční oblohu bez světelného znečištění a hlavně noční vycházky do džungle! Poprvé jsem si říkal, že to bude stát za hovno a v noci nikde nic nebude, velký omyl! S příchodem noci všechno ožije a predátoři se vydávají na lov, ideální čas na průzkum. S čelovkou na hlavě se ve dvou pomalu vkrádáme do džungle a ihned zjišťujeme že čelovka na hlavě není nejlepší řešení…světlo naláká hmyz, hmyz naláká predátory a souboj se odehraje na vašem obličeji. Proto si bereme čelovky do ruky a snažíme se najít predátory dřív, než oni nás. Po 200 metrech nacházíme prvního predátora, jak dlaň VELKEJ HAJZL co zrovna svačil velkou vosu.

Při pohledu na tohohle krasavce jsme si s Mirkem statečně srali do kalhot a obešli ho obloukem…o pár metrů dál jsme našli strašilku a potom dalšího pavouka, ten byl o něco menší a barevný. Od Rungura jsme znali jedno velký moudro, že co je barevný je jedovatý a co má maskování nás podělá nějak jinak, nejlepší řešení bylo nechat pavouky v klidu a „odjebať sa odtialto“.
Dalším predátorem byly neviditelné šlahouny rostliny nebo jinýho xindlu, které visely ze stromů a měly na sobě stovky zpětných háčků, které vás dokážou skalpovat. Prázdný batoh udržely s přehledem, a když jste pořádně nekoukali na cestu, tak vám na ksicht vytetovaly na pár dní pěknou morseovku. Už bylo dost pozdě a tak jsme šli zpátky, aby se o nás ostatní nebáli (vůbec to nebylo proto, že by jsme byli posraní až za ušima :D)
Další den jsme si byli prohlédnout navečer Bat exodus a zkusit najít další predátory, počasí vypadalo slibně do doby, než se na obloze objevil první mrak, pro nás, ostřílený borce a znalce zákonů džungle to bylo znamení, kdy byl nejvyšší čas se vrátit zpátky do úkrytu.
Přidali jsme do kroku a další skupinka lidí nás chtěla předběhnout, nedali jsme se. Na poslední chvíli jsme ve slušným tempu došli pod přístřešek a okamžitě se sputil strašlivej slejvák. Druhá skupinka došla o chvíli později, fest promáčená. Důležitým pokynutím ruky a větou „It rains?“ jsme jim dali jasně najevo, kdo je tady sarkastická svině,  odborník přes meteorologii a deštnej prales!
Čas v džungli se chýlil ke konci a my se opět vydali na cestu, až na samotný sever Bornea.

Tip of Borneo – nejsevernější výběžek.
Nejlepší ubytování a služby jsme našli u Howarda, který je majitelem Tampat do Aman.

Ukázkovej mama-hotel v tradičních Longhousech na okraji džungle… ráno nás Howard (anglán) hodil autem na pláž, dal nám najíst v restauraci, jeho manželka (místní) domácí mangovej chése kake, domácí hambáče, steaky z mečouna, „hinava“ – rybí tatarák a další delikatesky.
90km pláží bez turistů,  těžkej zevling a pohoda. Tady by jsme vydrželi relaxovat roky.


Perly Celebeského moře

Přijíždíme do města Semporna, jedno z nejšpinavějších měst které jsme zatím navštívili a hledáme zde ubytování. Ptáte se proč? Poblíž jsou jedna z nejkrásnějších míst na potápění na světě! K tomu skvělé opuštěné ostrovy, na kterých žijí jen místní „Sea Gypsies“.

Ubytujeme se v nejlevnějším hostelu v pochybné čtvrti a jdeme hledat přístav a někoho, kdo nás bude týden vozit po ostrovech. Zatím marně hledáme a smlouváme z jejich přemrštěné ceny. Moje vyjednávací schopnosti se krok po kroku vyvíjí a zjišťuji, že spouštěč jejich zvědavosti jsou dvě slova, „thousand“ a „money“. Prohodím tyto slova do davu a ihned si nás bere bokem chlápek jménem Jamal, se kterým se dohodneme, že se s námi bude týden plavit.


Naše první cesta směřuje na ostrov Bohey Dulang (Tun Sakaran Marine Park), místo o kterém jsem snil! Jednou jsem tohle místo viděl na fotce a bylo mi jasné, že ho musím vidět, abych ukojil touhu ve svém srdci. Vylézám z loďky, hnán touhou se prodírám pralesem až do výšky 600 metrů nad mořem. Stojím na vrcholu a přede mnou se rozprostírá nepopsatelná krása, právě v tento moment, se mi plní další sen!

Chytání lelků na ostrově Maiga. Cestovky sem nejezdí (naštěstí) ale Jamal nás vezme kamkoli! Žijí zde pouze místní obyvatelé – Sea Gypsies, o kterých panují mylné fámy, že vás při prvním setkání okradou…opak je pravdou! Naše první setkání probíhalo docela v pohodě a hned po vylodění se nás ujal osmiletý “průvodce” se čtyřiceti centimetrovou mačetou 😀 To, že si naši důvěru nezískal hned při prvním setkání je jasné, ale co si bez pochyb získal, byla naše pozornost!

Vesele máchal kolem sebe a ukazoval nám zajímavá místa na ostrově…mimo jiné i kokosové palmy na které nám za 1 MYR (6kč) vyleze a shodí kokosák (na zem, né na hlavu) a tak se stalo, že jsme ho nechali nějakou tu kačku vydělat…

V tu chvíli se objevili další dva pomocníci, jeho mladší bratři. Ihned začali šplhat, trhat, házet a za chvíli jsme už na pláži nasávali…Najednou z nás byla hlavní atrakce ostrova a ani jsme si nevšimli, že se tu objevil čtvrtej mladej frajer a jako poslední k nám připluly dvě holčičky v neckách,


v tuhle chvíli jsme měli pod palcem všechny děti z ostrova! A tak mohla začít výuka: Vyndávání a vracení ráčků poustevníčků z ulit, kreslení obrázků zvířat do písku a hodiny česko-anglicko-mořské cikánštiny…

Další ostrovy a skvělý potápění na ostrovech : Sibuan, Sapi, Sebangkat, Omadal, Mabul…