NA KOST ZMRZLEJ A DO NEBE UŽ JEN KOUSEK

V sobotu večer si brouzdám po netu a prohazuju vtípky se Starskym na messengeru. Najednou přijde magická věta, která v každým milovníkovi hor rozpumpuje hercnu.

“Koukám na webky a vypadá to na inverze.”

Starsky je zkušenej harcovník a znalec místních jesenických poměrů, neměl jsem nejmenší důvod mu nevěřit. A i v situaci, že to mám k němu do Zábřehu hodinu cesty. Plus další hodinu na hory.

Chvilku jsme vyměňovali zprávy a řešili jestli jo nebo ne, protože počasí vypadalo všelijak. Začal jsem trochu tlačit na pilu ve stylu “bro, mám to hodinu cesty, je 11 večer a nechci jezdit zbytečně”, ale Starsky si stál za svým.

Střih. 00:27, hazím fototašku a stativ do kufru, nakopnu šestiválec a vyrážím směr Zábřeh.

Jel jsem jak smyslů zbavenej a v Zábřehu jsem byl rychle. Starskymu to dost netradičně trvalo, tak jsem se mohl pokochat místní opileckou smetánkou, která vypadala, že přehlídne i moje rozsvícený auto.

Starsky se konečně vypotácel ze dveří a vyrážíme směr hory. Celou cestu melu pořád to stejný: “Starsky tohle není počasí na inverze” a usrkávám Monstra. Ten se mi stal osudným. “Potřebuju na malou.” Zastavuju na odstavným parkovišti, vybíhám v Crocskách do kopečka. Hercna buší. Jsem nastřelenej.

Prásk!

Propadl jsem se po kotníky do bahna. FOK! Náhradní ponožky nemám.

Dorazili jsme k hlavnímu parkovišti na Skřítku, oprášil jsem ponožky od bahna, byly ještě mokré a dal je do bot. No co, je celkem teplo a po cestě uschnou. To jsem netušil, co mě čeká.

Cesta nahoru trvá něco málo přes hodinu. Jdete pořád do kopce, takže rozepnutí a zimě se smějete do obličeje.

Procházíme dlouhým temným lesem a nad námi oblačnost. Až jsem jím prošli, začali jsme se přiblble usmívat..

Vcházíme do mraků a to je dobré znamení. Ke Ztracákům je to dalších 300 metrů a měli bychom se dostat nad mraky. Za dalších 20 minut jsme nad něma!

Ten blaženej pocit se nedá popsat. Vyjebali jsme s předpovědí, která říkala zataženo, vyjebali jsme se všema, kdo předpovědi věřil a jsme nad mraky. Úplně sami. Moje úplně první inverze v Jeseníkách, je to biblický. Skoro jsem se rozbrečel.

Aby toho nebylo málo, byl úplněk. Světlo z něj se odráželo od bílých mraků a troufám si říct, že pouliční lampy neosvítí cestu líp. Skoro jak ve dne. Až jsem si začal říkat, jestli se nenamažu aspoň dvacítkou.

První várku fotek jsme dali přímo na Ztracákách. Foukalo jak blázen – pocitově -10 a začalo moje trápení. Zateplené boty, ponožky od bahna, zateplené kalhoty, bundu, čepici i rukavice jsem koupil za pár kaček v Decathlonu a tyhle hadry mě teď začínají říkat, že jsou za limitem.

Do toho se ozvaly vlhké ponožky a taky Starsky začal vypouštět sarkastický přípičky o modrých frajerech, který svážela horská služba. Bodejť by nemachroval, když je okoplej v péřovce Sir Joseph, Raptorce od Tilaku a expedičních rukavicích.

Nechápejte mě špatně. Decathlon není špatnej. Nakoupíte tam za pár korun slušnou výbavu, ale není to na pětihodinové postávání na hřebenu, kde diktuje tvrdej vítr a -12.

Po hodině focení říkám Starskymu: “jdeme dál nebo tu kurva zařvu.”

Potřebuju se zahřát. Pokračujeme dál po hřebenu směr Jelení studánka. Zhruba 15 minut čampání do kopce mě celkem zahřeje, ale začíná další boj se sebou samotným.

Chce se mi spát. Přitom šlapeme. Nikdy jsem tenhle pocit nezažil, asi za to může nadmořská výška a fakt, že jsou skoro 4 ráno a já nespal.

Došli jsme se na další vytipovaný místo a chvilku to bylo lepší jak dole. Alespoň co se tepla týče. Starsky rozjel další várku lapsů a já se zmohl jen na hledání závětří, abych si sednul a zkusil chvíli usnout. Pokud jste sami, tohle nikdy nedělejte :).

Povedlo se. Našel jsem solidní závětří, sednul jsem na náhradní rukavice a zavřel oči. Nejde mi usnout. Ale čas běžel a v dálce se začala ukazovat červená záře. Slunko jde nahoru!

Říkám Starsky dolapsuj a jdeme zpět dolů na Ztracáky, ještě naposledy se zahřeju a tu hodinu do východu nějak vydržím.

Starsky dolapsoval, pobalili jsme se a vyrazili zpět na Ztracáky. Paradoxně jsem se moc nezahřál, bylo to z kopce, ale furt lepší jak stát. Vítr nás pořád bičoval, nic příjemného, co si budem…

Došli jsme zpět, zhruba 45 minut před východem a obloha už byla více či méně celá červená. Já bojoval jak tygr sám se sebou. Musíš musíš musíš, skákal jsem, chodil sem tam jen abych se zahřál.

Pak přišel highlight dne. Slunce pomalu vyjíždí nad obzor a paprsky dopadají na koruny stromů. Nevím co se stalo, ale kokain s extází dohromady by mě tak nenakopl. Zima ta tam. Únava nevím co je. Začal jsem běhat kolem jak srna.

Světla bylo tolik, že jsem konečně mohl odložit i stativ.  Raději cvakám z ruky. Slunce všechno obarvilo do červena, dodnes si říkám, že ty fotky vypadají jak fake. Ty barvy snad ani nejsou možný.

Fotili jsme dobrou hodinu a půl. Objektivy jsem střídal jak ponožky, 35mm pak 50mm pak zas 35mm. Cvakal a cvakal jak bezmozek. Starsky byl vysmátej jak měsíček na hnoji. Lapsoval jak o život, vytasený dva foťáky, dva stativy a jel.

Nespal jsem, zima mě byla jak dlouho ne a místama jsem si říkal, že to není dobrý. Být tam sám, dávno jsem se otočil zpět k autu. V horším případě bych skončil na titulní stránce jesenického deníku.

Po cestě jsem objevil několik zajímavých fotomíst, naučil se hodně o zimě a pochopil, že bez pořádné výbavy to fakt nejde. Pocit, že to chcete vzdát, ale pokračujete mě hřeje ještě dneska a přeju vám to samé.

Jen na vás apeluji. Kupte pořádnou výbavu a nechoďte sami :).